Příběh Verunky Vyhnalíkové

Verunka se narodila ve 26+1 týdnu, měřila 31 cm a vážila 730 gramů. Narodila se předčasně, protože mi sestřička nedala při kontrole na gynekologii stoleček pod nohy, já sešlápla do prázdna a praskla mi voda.

I přesto se Verunka narodila jako zdravá holčička. 
Putovala do inkubátoru. Vše vypadalo skvěle, doktoři říkali, že jen přibrat na 2000 gramů a že tak za dva měsíce bychom mohly domů. Verunce v nemocnici prasklo střevo a bohužel doktoři to nepoznali, protože v té době ještě nebyli vybaveni přístrojem (teď už ho mají), kterým by zjistili, co se stalo, jen viděli, že tam něco je, ale mysleli, že je to nějaký výrůstek u játra. Léčili Verunku antibiotiky a vždy se to na chvíli zklidnilo a pak zase zhoršilo. Po třech týdnech, kdy se z Verunky stával šedý nafouklý balónek, zjistili těžkou otravu. Do Brna přijela za vteřinu dvanáct. Verunka je obrovská bojovnice a zvládla všechny operace. Do teď má na ně památku v podobě velkých jizev. Měla stomii, prodělala několik operací očí bez úspěchu. Retinopatie předčasně narozených dětí.

Dodnes slyším, jak mi říkali, aby neplakala, jinak se utrhne sítnice. Utrhly, obě.

Chtěla bych vidět dospělého, který by měl za sebou operaci střev, a ještě by se usmíval. Natož takové malé „kuřátko“ aby neplakalo. Každopádně jsem si Verunku po půl roce 25.července 2008 odvážela z Brna domů „jen slepou“. 

Po dalším půl roce přišla další rána, Verunce diagnostikovali epilepsii a dětskou mozkovou obrnu. Na JIP jsme byly skoro jako doma, všelijaké streptokoky, virózy, znamenaly hrůzu. Bylo to strašné. Od Verunčiných asi 4 let se stabilizovala a začala navštěvovat rehabilitační stacionář, chodit tam do školky. Měla potřebnou rehabilitaci, muzikoterapii, bazální stimulaci, hipoterapii a později i školu.  

Verunka je moc šikovná a statečná, epilepsie je pod kontrolou, má za sebou operaci achilovek, operaci očí, operaci obou kyčlí a poslední z října 2021 operaci obou nohou, která měla Verunce zajistit lepší chůzi a stoj. Zkrátka narovnat nožičky. Předtím je měla skoro do pravého úhlu pokrčené a nedařilo se ani cvičením je povolit. Proto operace. A povedlo se, jen se vše změnilo. 

Bojí se jít na kolínka, pohybuje se "šoupáním" po zadečku, úplně zapomněla, že se někdy sama uměla postavit, že někdy lozila a došlo k velkému zhoršení skoliózy, což teď znamená, že sice má nožičky krásně rovné, ale jednu nohu kratší a jednu delší. I přesto, že to takto má, tak když se na nožičky s pomocí postaví, chození ji velmi baví. A to je velká motivace. Pro Verunku je cvičení nutné.

Slepota je velký zádrhel ve vývoji a v rozvoji dítěte, bez pomoci se nenají, neobleče, ani nikam nedostane. Přesto nepřestávám věřit, že nás čeká ještě spousta zázraků.

Jedním ze zázraků mého života je narození úžasného zdravého syna Vítka.  Vítek mi ukázal, jak vypadá mateřství, jaké to je si přivést domů miminko, jaké je to kojit, jaké to je, když vás vidí, jaké to je, když začnou první slůvka, první krůčky. Zkrátka mi ukázal, jaké to je mít zdravé dítě. Dnes už je Vítkovi třináct let. Vítek Verunku miluje a Verunka jeho. Jsou štěstím a sluncem mého života. 

Teď je Verunka patnáctiletá dívenka, podle vyšetření odpovídá osmnácti měsíčnímu dítěti. Navštěvuje speciální základní školu v Uherském Hradišti, paní učitelky a asistentky jsou úžasné! Chodí na pravidelné rehabilitace, plavání, neurorehabilitační terapie, na které cestujeme dál a jsou velmi finančně náročné. 

Snažím se zkoušet nové a nové možnosti, ať už masáže, alternativní přístup či produkty pro zdraví a lepší rozvoj Verunky. Využíváme i pečovatelské služby, tzv. tety na hlídání a bez této pomoci to nejde. Tím, jak Verunka roste, je péče náročnější. Bohužel je tato služba také velmi finančně náročná.

Verunka je obrovský mazlík, smíšek, sluníčko, které dodává energii. Je úžasná. Jsem hrdá maminka, že mám tak nádhernou dceru. Bez pomoci nejsem schopna Verunce vše zajistit a jako maminka samoživitelka je to velmi náročné.

Dala jsem ji jméno Veronika, protože Veronika znamená "VÍTĚZSTVÍ".