Příběh Ivky Adlové

Ahoj,

jmenuji se Ivka a po Vánocích v roce 2017 jsem měla mamce a taťkovi otočit život vzhůru nohama.  Že to bude taková otočka, to nikdo nečekal. Po druhém screeningu a následných vyšetřeních dostali naši jeden den na rozhodnutí, jestli budu nebo ne. A očividně se rozhodli dobře.

Možná se teď podivujete, že Vám píšu sama. Ale taťka říkal, že pokud můžu od března psát Ježíškovi, tam mám napsat i Vám.

Možná Vás zajímá, co to vlastně páni doktoři zjistili, když doporučovali, abych nebyla. Viděli rozštěp páteře (myelomeningokélu), což vlastně znamená, že jsem neměla uzavřený páteřní kanál, a tak se míšní obaly i s míchou dívaly ven. Doktoři říkali, že nebudu chodit, budu mít nějakou hadičku v hlavě a budu doživotně nosit plenky. Jenomže to neznají nás, cérky z Valašska! S mamkou jsme se domluvily, že se narodím v Motole, kde mi schovají ten ocásek, a zbytek neduhů docvičíme. A taťka pravil, že je to dobrý nápad.

Už na oddělení novorozenecké JIP po operaci tety říkaly, že jsem bojovnice. Jakmile se jizva zahojila, mamka se mnou začala cvičit ještě v porodnici 4x denně Vojtovu metodu a tu cvičíme doteď. Po prvních narozeninách jsem začala absolvovat i jiné formy rehabilitačních terapií a ty jsou tedy podstatně zábavnější než „Vojťas“, třeba takový bazén nebo moje oblíbená hipoterapie. Canisterapie začala u nás doma už po příjezdu z porodnice s mokrými čumáky u mého pyžamka.

A jak jsem na tom teď? Doma chodím, na procházky se vozím v kočárku, hadičku v hlavě nemám a plenky ještě nosím a nosit budu. A taky tedy dost mluvím a jsem zvídavá…taťka říká, že zvědavá.  Mám docela nabitý program. Týdně hipoterapie a bazén, dvakrát za rok měsíční rehabilitační pobyt, pravidelné cvičení u dvou různých tet fyzioterapeutek (Polichno, Olomouc) a denně doma cvičím s mamkou. K tomu ještě jedeme tam na výlet do Prahy (neurochirurgie, urologie), tu do Ostravy (ortopedie) či do Zlína (neurologie, nefrologie). 

Mamka to samozřejmě všechno absolvuje se mnou a jejím přáním je mít nové auto, které nás vždy bezpečně doveze tam i zpět. A když náhodou zůstaneme stát na D1 přes 8 hodin v zimě, tak to společně v pořádku zvládneme…mimochodem jsme to už trénovaly, když jsem neměla ani rok a jely jsme z Prahy.

Já už rodičům dělám radost dlouho a Vás prosím, ať se ke mně nyní přidáte.

Zdravím Vás a děkuji, Iva Adlová, Valašské Klobouky