Příběh Aničky Juroškové

Ahoj, jmenuji se Anička Jurošková a je mi 14 let.

Maminka přede mnou čekala miminko, které bohužel potratila na konci 4. měsíce, proto na mě tak moc čekali a těšili se, jak mě budou moci pochovat v náručí. Když zjistili, že budou rodiče, měli nesmírnou radost. Bohužel závěr těhotenství a následně porod byl pro oba rodiče velmi stresující.

Narodila jsem se v 38. týdnu, kdy musel být proveden akutní císařský řez. Maminka měla neskutečnou radost, porodila si mě na narozeniny, ale netušila, co bude dál. Lékaři mě odnesli do jiné místnosti. Tatínek zažíval v tu chvíli neskutečnou bolest, když viděl, jak mě dlouhé tři minuty oživovali.

Narodila jsem se s nízkou váhou a museli mě dát do inkubátoru, kde jsem měla dva dny na přežití. Maminka i tatínek věděli, že jsem velký bojovník. Devátý den mě pustili k mamince na pokoj a poté jsem už mohla být jen s ní. Pustili nás domů. Po čtyřech měsících jsme šli na neurologii, kde nám řekli, že musíme cvičit a vše bude dobré.

V jedenácti měsících se to mamince nelíbilo, a tak nakonec paní neuroložka nechala udělat kontrolní magnetickou rezonanci. Zjistilo se, že mám silně zasaženou motorickou stránku.

Diagnóza zněla DMO těžká spastická kvadruparéza. Maminka o tomto nic nevěděla a dlouhé měsíce po nocích sháněla různé informace, jak mi pomoci. V prvním roce jsem jela s maminkou do lázní a od té doby nám začal koloběh rehabilitací, po kterých jsem měla dobré výsledky. Seděla jsem na kolínkách, stála u opory, mluvila jsem jako běžné děti.

Bohužel v roce a tři čtvrtě jsem dostala epileptický záchvat a vrátila se úplně ve vývoji i v řeči. Po zaléčení léky jsem mohla zase začít cvičit, ale kvůli epilepsii jsme museli pomalu a nepřetěžovat.

Ve dvou s půl letech jsem nastoupila do rehabilitačního stacionáře, kde jsem podstoupila multioborovou rehabilitaci. Docházeli jsme pravidelně na hipoterapii, jezdila jsem na kole s oporou, plavala jsem, chodili jsme na hory a dělali vše jako běžná rodina, což je pro nás to nejdůležitější - být si vždy oporou.

Již sedmým rokem navštěvuji základní školu. Chodím pravidelně na fyzioterapii, ergoterapii, několikrát v roce na intenzivní terapie, jezdím pravidelně dvakrát ročně na intenzivní hipoterapii, lyžuji na monoski, jezdím s rodiči na kole, hraju Bocciu (parasport - něco jako pétanque), ve které jezdím závodit a získala jsem již i pár medailí. Reprezentovala jsem školu v olympiádě pro hendikepované sportovce. Navštěvuji fitcentrum, kde se socializuji s běžnou populací a cvičím pod vedením osobní trenérky.

Jsem velmi usměvavá, mám moc ráda hudbu a libí se mi všechny pohybové aktivity. Nevzdávám se při žádné činnosti.

Maminka se kvůli mně nemohla vrátit do práce, rehabilitace a specializované terapie jsou velice finančně náročné. Neproplácí je bohužel zdravotní pojišťovna, takže ani s finanční dopomocí blízkých, nezvládáme všechno financovat. Proto se obracíme na vás, abyste nám mohli pomoci a přispěli, podpoříte tak můj obrovský sen.

Moc děkuji, Anička s rodinou.